Marx na beton
Ironií osudu je, že štáb scénu s Marxem ležícím v podroušeném stavu na stole natočil v asi nejstarší karlovarské kavárně Elefant s překrásným dřevěným interiérem. Město se jej o staletí později a asi o sto metrů vzdušnou čarou dále přes řeku Teplou rozhodlo následovat.
Na neutěšeném prostoru Divadelního náměstí, na němž mimo jiné kdysi tleskaly davy projevu Adolfa Hitlera, totiž město hodlá „propít“ svůj nezměrný kapitál darovaný přírodou – či Bohem – pomocí betonu při stavbě jednoho z pěti garážových domů, o nichž jsem se již jednou rozepsal.
Už tehdy jsem také zmínil, že je naprostým výsměchem, pokud se nějaké město hlásí do organizace UNESCO, součásti OSN, a přitom v samém centru toho nejcennějšího území realizuje z urbanistického hlediska velmi sporné stavby, které navíc tu a tam mohou bez problému odporovat platnému územnímu plánu.
Ano, takové jsou ty paradoxy dnes. Zatímco jeden z historicky nejcennějších domů nesoucí vznešené jméno Quisisana, jenž kdysi obývala rodina Puppů, zakladatelů protilehlého známého hotelu, město prodalo manželce moskevského starosty Jurije Lužkova, jiný architektonický skvost v podobě Lázní I., město z neschopnosti najít řešení jejich neutěšeného stavu darovalo kraji. A ten na tom s představivostí není o mnoho lépe.
Když ženich neví, zda říct „ano“ či „ne“
Očividný rozpor mezi proklamovanými snahami města a reálným konáním v podobě schvalování sporných projektů se konečně stal mediálně přitažlivým. Mohli jsme se tak dozvědět, že město si klade nesmyslné a nehorázné podmínky, jež ukazují na politickou nevyspělost jejího vedení.
Snad bychom to mohli přirovnat ke strachu ženicha, který si těsně před svatbou uvědomí, že vlastně neví, jestli se ženit vůbec chce.
Z vyjádření primátora Wernera Hauptmanna jsme byli informováni, že město chce na seznam světového dědictví zapsat jen několik budov. Ponechme stranou, že ty necennější budovy město již rozprodalo či pronajalo a že mnohé cenné součásti těchto budov byly zničeny při necitlivě prováděných rekonstrukcích, jak se tomu stalo i v případě Quisisany.
Zcela mimo realitu je ale odůvodnění primátora. Ten poukazuje na případ Drážďan, které i přes upozornění ze strany UNESCA postavily sporný most přes Labe, pročež je následně organizace ze svého „seznamu“ vyškrtla.
Město se údajně bojí, že by následně bylo velmi těžké postavit jakýkoli dům. To je ale nesmysl. Pomineme-li, že by to v současné situaci, se v lázeňské části realizují prakticky jen samé sporné a vzhledově podprůměrné stavby, bylo by to vcelku přínosné.
Tak to ale samozřejmě nejde. Pro důkaz, že zapsání do seznamu UNESCO z města neudělá nudnou konzervu, ale představuje spíše pojistku proti nevhodným zásahům a zároveň tak omezuje prostor pro korupci, si stačí zajet 130 kilometrů na východ – do hlavního města a inspirovat se soutěží na stavbu nové budovy Národní knihovny.
A to přesto, že vítězný projekt vzešlá z vůbec první mezinárodní architektonické soutěže v České republice, prozatím nebyl realizován
Organizace má na památkové lokality nároky, aby byla architektura nově vznikajících domů kvalitní a přidanou hodnotu města nepoškozovala, ale naopak posilovala.
Z tohoto důvodu v porotě soutěže o novou budovu Národní knihovny zasedla zástupkyně UNESCO Irene Wiese von Ofen. Ta se přitom po vyhlášení výsledků soutěže nechala slyšet, že z finálních osmi návrhů byl ten Kaplického jediný přijatelný.
Argumentace města je tedy minimálně velmi úsměvná, i když výstižnější je slovo „směšná“.
Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze. A o náhodičky taky ne!
Hlavní otázkou v tomto případě tedy není, proč město s šancí na vstup do UNESCO nakládá tak ledabyle, ale kvůli čemu – či spíše komu – tak činí.
Odpověď je jednoduchá. Logická úvaha velí, že plánované parkovací domy mají stát v blízkosti hotelů a ne v blízkosti výpadovek tak, aby byly schopny zachytit automobily řidičů dojíždějících do města za prací a krátkodobé návštěvníky města.
Minimálně ten na Divadelním náměstí je tak téměř nepochybně prací hotelové lobby, která nechce za své náklady řešit nedostatek parkovacích prostor pro své návštěvníky. Jakoby náhodou přitom jeden z hotelů v blízkosti Divadelního náměstí vlastní jeden ze zastupitelů ODS.
Další náhodou je, že zakázku na stavbu garáží dosahující hodnoty 700 milionů korun pak zřejmě zrealizuje místní firma, jež se, jak jsem zmínil už v příspěvku Hazardovy Vary, proslavila stavbou jiného garážového domu, který odporuje územnímu plánu.
Pokud by zmíněná fakta byla skutečně jen náhodami, jak bychom měli chápat, že se výběrového řízení účastnila jen tato firma? Nepopírá to snad samotný smysl výběrových řízení, jejichž cílem je výběr té nejvýhodnější ze všech podaných nabídek?
A že základní kapitál oné firmy činí dva miliony korun, což je ve srovnání se skoro čtvrtmiliardovými náklady na vybudování garáží a bran při vjezdech do lázeňského území dost velký nepoměr? Že by to všechno byly jen jakési „náhodičky“?!
Na cestě za odpověďmi ale místo vysvětlení narážíme na další a další znepokojivé otázky. Co když chce vedení města tímto způsobem docílit toho, aby se Karlovy Vary součástí světového dědictví nestaly? Možnosti výstavby by pak byly prakticky neomezené…