Stručná odpověď na otázku v titulku pro ty, kteří se nechtějí prolouskávat mým myšlenkovým tokem níže:
Protože byl politrukem u pohraniční stráže a „kandidátem na spolupráci“ StB
Verze pro ty, kteří si mohou dovolit pár minut prokrastinace:
Na rozdíl od ostatních krajů, kde do funkcí radních anebo náměstků pro školství byly za KSČM instalovány osoby, které se – alespoň na první pohled – za minulého režimu nijak výrazně neprovinily, jde v případě Václava Sloupa o člověka, který začal sloužit komunistickému režimu v době normalizace. Tedy v době, kdy byly všem dobře známé snad všechny zločiny napáchané tímto režimem v období totalitních 50. let.
Začal sloužit v době, kdy už stranu opustili všichni idealisté typu Petra Uhla a dalších pozdějších disidentů, kteří již dávno prohlédli režim, v němž žili. Poslední idealisté stranu opustili po okupaci v roce 1968 buď sami anebo byli odejiti.
O těch, kteří se v této době aktivizovali, opravdu není třeba si dělat iluze. Za aktivizaci přitom až tak nutně nepovažuji vstup do KSČ, který byl pro mnoho lidí nezbytný z profesních či rodinných důvodů, ačkoli i tací lidé nám mohou být proti srsti. Být politrukem u pohraniční stráže a k tomu kandidátem StB, to byl opravdu jiný kalibr. Kalibr, který bychom dodnes měli vnímat a pro který bychom návrat takového člověka na jakoukoli politickou pozici neměli připustit.
Nejde o laciný antikomunismus, ale o princip
Můžeme si myslet o KSČM co chceme. Posloužit nám k tomu může třeba Stručný antikomunistický a anti-antikomunistický argumentář Jiřího Pehe.
Dvě desítky let od pádu železné opony se musíme smířit s tím, že KSČM existuje a že je parlamentní stranou a že vede několik krajů. Děkovat za to můžeme pravicovým vládám porevolučním, které se raději než o její zákaz staraly o to, jak vše co nejdříve zprivatizovat. Pravicové vládě dnešní (byť se o její pravicovosti dá hodně spekulovat) zase můžeme děkovat za to, že komunistům dlouhodobě nahrává na smeč. Až je s podivem, že smeč v krajských volbách nebyla ještě mnohem tvrdší.
Komunistům můžeme zase „děkovat“ za to, že se na rozdíl od ostatních postkomunistických stran v zemích Visegrádské čtyřky odmítli zásadněji reformovat a že si zachovali „svou tvář“. Prodělali více či méně pouze kosmetickou změnu, která ale stačila pro jejich sebezáchovu i pro to, aby česká justice byla na jejich pozdější zákaz krátká.
Je mi dalek laciný antikomunismus pravicových stran, který vždy vytasí z nouze před volbami, aby tak zakryly vlastní vyčpělost a absenci jakékoli vize pro směřování státu. Byl bych rád, kdyby KSČM ukázala – ačkoli ji niky volit nebudu – že přeci jen nějakou očistou a sebereflexí prošla a že je moderní levicovou stranou.
Nominací podobných lidí do tak důležitých funkcí ale sama přiznává, že tomu tak není. Což sami její představitelé potvrzují stylem argumentace, „že nic není černobílé a že bychom každému člověku měli dát příležitost se ukázat„.
Není třeba se obávat návratu komunismu v podobě, jak jsme ho znali před rokem 1989. Mezinárodně-politická situace je zcela jiná a samotným komunistům nejde o nic jiného, než o to, aby se podíleli na moci. Jejich ideologie zůstala jen v podobě bust Stalinů a Leninů v jejich kancelářích a nahradila ji podnikatelská aktivita a touha po participaci na moci.
V duchu hesla „nejsme jako oni“ a ve jménu demokracie jim v tom nemůžeme zabránit. Alespoň ne v momentě, kdy ostatní strany dělají totéž.
Co ale můžeme? Vyvíjet tlak na výměnu stávajícího náměstka pro školství za alespoň trochu přijatelného zástupce. A to nejen na samotnou KSČM, ale i na jejího koaličního partnera ČSSD, která komunistům pozici náměstka pro školství přinesla na zlatém podnose.