Reklama
 
Blog | Dominik Jandl

Vrací se do Česka kriticky ohrožený sociální demokrat?

Přelom roku je vždy skvělou příležitostí k zamyšlení nad tím, co nového by nám nastupující rok mohl přinést. A ačkoliv oslavám přelomu roku neholduji a trávím je už několik let zpravidla v poklidu domova, novoročním zamyšlením se nevyhýbám. Poslední den roku 2009 přinesla média zprávu, že se Miloš Zeman v parlamentních volbách postaví Jiřímu Paroubkovi v Ústeckém kraji. Tato informace mi konečně pomohla uchopit novou stranu zakládanou někdejším českým premiérem, jež ve mne doposud vyvolávala spíše recesistický dojem. Své tápání přisuzuji celkem plytkému názvu Strana práv občanů (SPO). Název samotný mé myšlenky podvědomě směroval spíše na sever od našich hranic, neboť mi díky slovu "právo" v hlavě vyvstávaly odkazy na populisticko-konzervativní stranu bratrů Kaczyńských. Ve skutečnosti jsem se však měl ohlížet na jih - do Rakouska! Až na Silvestra jsem zaznamenal, že se zkratka Zemanovy strany nápadně podobá zkratce rakouských sociálních demokratů - SPÖ (Sozialdemokratische Partei Österreichs). Vrátí se k nám opravdu "skutečná sociální demokracie", progresivní demokratická a proevropská partaj, jejíž protějšky můžeme nalézt v západní Evropě a do nástupu Stanislava Grosse byla k nalezení i u nás?!

Rádoby proevropská a levicová ČSSD

Hlavním problémem České strany sociálně demokratické je, že není tím, čím se chlubí v popisu sebe samé. Stačí si zkratku „cssd“ vygooglovat. Respektive není tím, čím už pro svůj název být měla a co by člověk od sociálně-demokratické strany se sto třicetiletou  tradicí, na kterou se ve zmíněném odkazu odvolává, očekával.

Zatímco ke slovíčku „proevropská“ musíme pro přiblížení se realitě dodat předponu rádoby a k označení „levicová“ pak minimálně jeden otazník, slovo „moderní“ je v popisu zcela odtrženo od reality. Asi tak jako zmínka o občanovi v názvu Občanské demokratické strany.

Reklama

Jediné slovo, které mě při snaze vymyslet výstižnou alternativu napadá, je populistická. Nejsem však prvním člověkem, který by – použiji-li oblíbená slova Václava Klause – sociální demokracii z „ideového vyprázdnění“ obviňoval. Kromě Miloše Zemana tak výstižně učinil třeba exministr zahraničí Karel Schwarzenberg, podle něhož je největším problémem ČSSD absence „skutečných sociálních demokratů“ minimálně ve stranickém vedení.

Skvěle tento problém ČSSD popisuje i jedna ze skupin na Facebooku nesoucí příznačný název Chceme sociálně demokratickou ČSSD, v níž se sdružují sociálnědemokraticky smýšlející uživatelé, kteří postřehli, že jakýsi „mašinfýra“ sjel ze sociálnědemokratických kolejí a jeho nástupce už existenci jakýchkoli kolejí ignoruje. V ČSSD je však momentálně taková skupina, o jejíž velikosti můžeme jen spekulovat, v tiché opozici.

Zeman podle Schwarzenberga rovněž nebyl klasickým sociálně-demokratickým představitelem, v čemž s ním souhlasí i politolog Jiří Pehe. Byl velkým pragmatikem politicky orientovaným spíše na liberálně středové hodnoty.

Zemana ke vstupu do ČSSD v roce 1992 vedl právě jeho pragmatismus. Jak popisuje Jiří Pehe v jednom ze svých komentářů, Zeman si tehdy uvědomil, že ČSSD, která byla tehdy v podstatě zanedbatelnou stranou, má díky své tradici v Českých zemích i díky silnému sociálnědemokratickému evropskému hnutí velký potenciál stát se vlivnou stranou.

A díky pochopení historicky-společenské podstaty a vývoje tohoto hnutí se mu skutečně silnou sociální demokracii vybudovat podařilo. Dnes už je téměř jisté, že se pokusí v roce 2010 svůj úspěch zopakovat. Podaří se mu to?

Nejistá cesta s pochybnými lidmi a ušlechtilým cílem

Předvídat dnes osud SPO je velmi těžké a ošemetné. Ponechme stranou zkratku nápadně podobnou zkratce rakouské sociální demokracie. Ať už je totiž cíleným produktem – Miloš Zeman se hrdě označuje za evropského federalistu – nebo se jedná jen o vedlejší produkt onoho plytkého názvu strany, což se samozřejmě mnohem jeví jako mnohem pravděpodobnější varianta.

Miloši Zemanovi můžeme věřit, že mu skutečně vadí, kam se sociální demokracie dostala po jeho odchodu a zejména pak poté, co se vedení ujal Jiří Paroubek. I když je nutné si připomenout, že si oba zpočátku rozuměli.

Osobně bych byl rád, kdyby Zemanova strana dokázala sociální demokracii potrápit, protože by tím mohl být nastartován jakýsi „očistný proces“. Při pohledu na pozadí SPO, jež na svém blogu velmi trefně popsal Karel Hvížďala, je ale vidět, že šance Strany práv občanů u Miloše Zemana nejen začíná, ale i končí. Alespoň prozatím.

Personální složení je pro Zemanovu družinu zcela zásadní otázkou, kterou nemůže donekonečna přebíjet oznámeními typu „Miloš Zeman se v Ústeckém kraji postaví Paroubkovi“.

Šance, že by se mu mohlo podařit zopakovat zázrak, který se mu povedl se sociální demokracií v polovině 90. let minulého století, však nelze zcela vyloučit. Je nutno dodat, že ČSSD k tomu minimálně papalášským vystupováním členů svého vedení často nahrává.

V potaz je nutné brát také fakt, že velkou část voličů sociální demokracie tvoří lidé volící ji ze setrvačnosti ne kvůli sympatiím, ale jako „hlavní protiváhu“ ODS. Jestli onou protiváhou ČSSD skutečně je, by bylo na další příspěvek. Stačí totiž politiku sledovat jen zpovzdálí, aby si občan všiml, že jsou na sobě tyto strany doslova závislé.

Právě personální složení zatím ukazuje, že se SPO zatím podobá spíše Straně důchodců za životní jistoty než pokrokové partaji sociálnědemokratického střihu.