Architektura – Demokracie – Filosofie
Mistr Kaplický nebyl jen architektem. Byl skvělým vizionářem předhánějícím svou dobu, filosofem hájícím otevřenost, toleranci a spravedlnost, byl oddaným občanem své země stejně jako skutečným světoobčanem. A byl bořitelem předsudků a nesmyslných klišé.
Jen málokdo dokáže vnímat svět tak komplexně, jak to dokázal on. V souvislostech a s vědomím, že architektura není jen architekturou, nýbrž že je součástí společnosti, že souvisí s politikou a do velké míry odráží režim, v němž vyrůstá (nebo nevyrůstá…). Aby člověk pochopil, v jak širokých souvislostech dokázal svět vnímat, si stačí všimnout, s jakým zamyšlením odpovídal na položené otázky.
Janu Kaplickému vděčím já a podle mne i celá česká společnost za mnoho. Díky němu jsem se konečně byl schopen přiblížit se pochopení významu mnoha slov, která pro mne byla dlouho jen těžce uchopitelná. Ať už se jedná kupříkladu o výraz sexy, jímž označoval na člověka silně emotivně působící architekturu, anebo na první pohled o mnoho posvátnější slovo láska.
Do skupiny lidí zvaných „pravdoláskaři“ jsem sám sebe řadil vždycky. Až díky Janu Kaplickému a jeho myšlení, ať už v podobě jeho knih či rozhovorů, jsem k tomuto – pro mne do té doby tuctovému – slovu našel cestu. Plně jej dle mého nepochopí nikdo a nikdy, ale on se jeho skutečnému významu dokázal přiblížit na maximum.
Kaplického další slova o tom, že je „totálním optimistou“, si vybavím vždy, když mne přepadnou chmurné myšlenky, které potřebuji zahnat. Významný myslitel Tomáš Halík by použil spíše slova naděje, protože pojem optimismus podle něj značí slepou víru. Důležité však je, že významově myslí oba totéž.
Janu Kaplickému patří za obohacení mého života neskutečné díky. Vždy mě bude mrzet, že jsem se s ním na tomto světě neměl šanci setkat a poděkovat mu osobně. S tím, jak vyrůstá jeho dcera, ve mně však žije a roste naděje, víra a pocit „totálního optimismu“, že pravda a láska skutečně (z)vítězí.
A že přeci jen jednou dostanu šanci mu poděkovat!